Tanec papírových draků

Na první pohled panoval zákon, řád a systém. Občas ale někdo musel někoho střelit do hlavy. Občas někdo musel řádu a systému amputovat prst, aby celé tělo nezemřelo na infekci. To byla naše práce. Dělali jsem věci, které se dělat nesměly, ale musely. Které byly často zavrženíhodné, ale naprosto nezbytné. Které nezřídka byly v naprostém rozporu s tím, co jsme chtěli, ale nám to nevadilo, protože tohle my prostě dělám. Řešíme problémy.

Nejsme normální. Nikdo normální by se nikdy nenechal nalejt k policii, ale my jsme extrém. Práce, co děláme, je špinavější než dvouhvězdičková štětka a za vrchol sociálního vyžití považujeme pozdravení se s někým, kdo si v posledních dvou hodinách nečistil zpod nehtů krev. Jsme PSZÚ – Policejní Sledovací a Zásahový Útvar (nebo taky Parta Slizkých Zkurvených Úchylů – což je vzhledem k tomu, že mezi námi jsou sériový vrah, pedofil, žhář, sadistka, nerd a další hříčky přírody, tak nějak přesnější). Vrána k vráně sedá – a my jsme hejno bílých vran. Neměli nás hledat, neměli nás najít, ale hlavně si neměli myslet, že jim tohle může projít! Je jedno, že jde o sektu převtělujících se telekinetiků, my totiž přicházíme s tou největší opthalmo-stomatologickou lekcí všech dob – oko za oko, zub za zub.

MOJE KNIHOVNY