Příběhy a značky Chůze, pohyb a zdraví
Jaké to je, vyrazit v barefootech na slavnou pouť do Santiaga de Compostela?
Znáte takový ten pocit, kdy se chcete na všecko vykašlat, dát výpověď a prostě odjet? Někam. Kamkoliv. Hlavně pryč. Tak neváhejte a jeďte! Vypadá to jako klišé z motivační brožury, ale nebojte, v tomto článku o pěší cestě do španělského poutního místa Santiago de Compostela vás nečekají žádné duchaplné myšlenky o smyslu života ani fotky vyvalených pupíků na pláži.
Tohle jsem vyměnila za dobrodružnou cestu pěšky po portugalsko-španělském pobřeží a navíc v listopadu, nejdeštivějším měsíci v roce. 260 kilometrů s čerstvě přeléčeným zánětem kotníku, bez tréninku, s deseti až dvanácti kilovou náloží na zádech a v barefootech. Co vám budu povídat, byl to dokonale nepromyšlený plán. Pokud vás láká podobné dobrodružství, směle do toho.
Abych na cestě mohla s někým sdílet své radosti, strasti a bolavé nohy, ukecala jsem kamarádku Hanku, ať se vydá ťapat se mnou. A po cestě se k nám přidal ještě Karel, nečekán a nezván. Ale o tom později.
Na poutnických webech se dočtete, že základní výbavou na pěší pouť jsou hlavně a především pořádné boty. Takže goretexové pohorky s odpruženou podešví, která chodí za vás, budou ideál. Jenomže mému tvrdohlavému a do barefoot čerstvě zamilovanému já můžete vtloukat do hlavy co chcete, a stejně si půjde po svých. Tady doslova. Taky radí netahat s sebou těžké věci, nesbírat suvenýry a jim podobné zbytečnosti. Hádejte kolik vážil můj batoh a kolik z toho kamínky na památku.
Ale ano, výbava je základ. Vypolstrovaná krosna, co vás v terénu podrží a sama moc neváží (dejte na klasické outdoorové značky, vaše záda vám poděkují). Funkční hadříky, ať nejste cítit na sto honů hned po prvním dni (opěvované merino se opravdu osvědčilo). A hlavně – pořádná pláštěnka. Protože počasí může být zrádné i ve Španělsku. Kdo by to byl čekal? My totiž ani ne...
Zajímavostí na této pouti je, že cíl je sice jen jeden, a to ona malebná katedrála na severu Španělska, ovšem začátků jsou stovky. Vlastně tisíce. Začít totiž můžete třeba u vás před domem a vydat se prostě a jednoduše směr Santiago de Compostela. Dříve nebo později narazíte na roztomilé žluté šipky, které budou vaším průvodcem po celou dobu. A vězte, že jakmile začnete žluté šipky hledat, najednou na vás budou vykukovat všude.
Trasy vedou i přes ČR. Omrknout, jestli vám nějaká nezačíná pod balkonem, můžete na českém webu Ultreia, kde najdete veškeré vyčerpávající info o cestě, alias caminu.
Dávno nejde jen o pouť pro věřící. Na caminu potkáte neuvěřitelnou směsici lidí a každý z nich má svůj osobitý příběh, o který se s vámi rád podělí. My jsme bohužel měly čas na cestu a příběhy poutníků omezený, takže jsme zvolily jednu z tras nejvyšlapanějších – z portugalského Porta, asi 260 km. On listopad není zrovna nejvhodnější volba na dlouhé pěší túry po okolí, natož tak po vzdálené zemi, o jejichž nástrahách nemáte ani páru. A přesně o tom přeci dobrodružství jsou. Takže Buen Camino!
Prší. Prší už večer, kdy objevujeme krásu portských barev, kachliček, korku a vína. A prší i dopoledne, kdy zběsile sháníme credencial, průkaz poutníka (během cesty do něj sbíráte razítka, a taky vám díky němu najdou čistou postel v poutnických ubytovnách zvaných albergues). A tak jsem poprvé vyzkoušela voděodolnost mých kožených barefootek. Držely se pravda úctyhodnou chvíli. První kilometry po dřevěném chodníčku kolem oceánu zvládly bravurně. Nakonec ale podlehly. Což jsem jim odpustila, protože když prší z vrchu, z boku, i ze spodu, jste bez šance. To potvrdily i Hančiny zmáčené profi pohorky.
První den. Prvních 22 km. První promoknutí. Radost a nadšení se střídalo s myšlenkami: Ty vole, to půjdem jako v dešti dalších 240 kiláků? Ještě 9 dní? Ta krosna je nějak těžká. Ty barefooty nebyl nejlepší nápad. Pláštěnka a vítr nejsou zrovna kámoši. Netrvalo to ale nikdy dlouho. Pohledy na oceán a každý další zmáčený smějící se poutník pozdravem Buen Camino nedal trudnomyslným myšlenkám šanci. Camino je totiž takové, jaké si ho uděláte. A proč se trápit s něčím, co stejně neovlivníte. Takže hurá dál!
Takhle krásně to jde do chvíle, než se začne ozývat hlava, ramena, kolena, kyčle a než potkáte Karla. Karel se k nám přidal hned během druhého dne. Vlastně jsme se mu zalíbily a pozval i kámoše, a tak se jich u nás zabydlelo hned několik. Na nejcitlivějších místech chodidel. Spolucestující k popukání.
Ale víte co? Vlevo šumí oceán a vy šlapete po cestě dál, protože chcete, nikdo vás nenutí, a i přes puchýře je to fajn. Prší neprší. Bolest nebolest. Tíha myšlenek na deadliny, nesplněné úkoly i Karla odpadá a střídá ji jediná důležitá otázka lidské existence: Co budeme jíst?
„Prší dost, bolí všecko a nejvíc to bolí z kopce.” takhle vypadají mé zápisky z poloviny cesty. Karma ale funguje a to zlé vždy vystřídá to dobré. Stačí i zdánlivě úplná drobnost, aby vás to hodilo zpátky do pohody. Vysvitne sluníčko. Zahlédnete duhu. Potkáte stádo krav. Někdo vás vyfotí u kamenného středověkého kostela a nemusíte dělat jen trapné selfíčko. Nebo si prostě jen na chvíli zujete boty a dáte dobré kafé. Tuhle chvilku radosti doporučuju si dopřát každý den a zakončit skleničkou lahodného portugalského/španělského červeného. Nebo třema.
Po cestě jsou v kavárnách i restauracích na poutníky zvyklí. S kapkou úsměvu navíc se nad vámi smilují a dovolí vám třeba vysušit si boty u rozehřátého krbu. Podél portugalské cesty je takových míst naštěstí dostatek. Nikomu tam nepřipadá zvláštní, že máte krosnu ověšenou mokrýma ponožkama a když vejdete dovnitř, utvoří se pod vámi malý oceán, někdy z vody, jindy z písku. Ačkoliv většina místních camino nikdy nešla, mají k poutníkům úctu a pochopení.
Benefitem pouti je rozhodně ubytování alias albergues, které jsou rozeseté po všech trasách zhruba tak, aby vám na každý den nějaké vyšlo. Nebo aspoň na každý druhý. A ačkoliv v Portugalsku ani ve Španělsku není zvykem mít topení, alberges jsou na zimu a déšť vybaveny krbem nebo přímotopy. A to vesměs stačí k tomu, aby se přes noc ponožky, boty a tričko vysušily.
„Dávejte na sebe pozor a hlavně nohy v teple”, loučil se s námi před cestou Hančin táta. Ono se to řekne, ale zkuste to, když prší tak, že je úplně jedno, jestli kaluž přeskakujete nebo do ní šlapete. Ale na světě je stejně krásně, i když do toho kulháte a Karel se ozývá s každým krokem.
To mi připomíná, na chytrých internetech najdete spoustu skvělých rad k péči o nohy na pěší pouti. Třeba nosit dvoje ponožky, aby se chodidlo tolik netřelo a nevznikaly puchýře. Funguje to, fakt. Škoda, že jsem na to přišla až v půlce cesty. Nicméně musím říct, že můj barefootový Karel byl oproti Hančiným několika jen malý salámek, co si nechal domluvit, a za dva dny zmizel. Hanka, v doporučovaných odpružených pohorkách, si s nimi užila legrace mnohem víc.
Dalším zázrakem je tejpovací páska, která umí ulevit bolavému kolenu a tím i kyčli. Než vás začne bolet ta druhá. A neskutečným léčitelem je měsíčková mast. A mazat chodidla ráno i večer. Věřila jsem, že tenhle zvyk mi zůstane i doma. Péče o nohy, které vás celý život nosí, je přece zásadní. Ale znáte to, když si vzpomenu 1x týdně, tak je to dost. Nebuďte jako já.
Jít ve dvou má něco do sebe. Máte s kým sdílet ty tisíce nadšených zvědavých myšlenek o životě, komu si stěžovat na bolístky na těle, a komu dokola opakovat, že máte hlad. Je ale veledůležité najít v tom všem balanc. Protože někdy, a ke konci cesty stále víc, vzniká přirozená potřeba ticha a šlapání. Dál. Sám. Ve zpovědi svých myšlenek.
A někdy je zase potřeba tyhle zahloubené chvíle narušit dokonale absurdním okamžikem čisté radosti. Kdy někdo z vás nečekaně vyřkne hlášku století: Hele, ze mě se stal milionář, vlastním dva obří bazény. V botách! Nebo potkáte sedmdesátiletou babičku v dlouhé softshellové sukni místo fěrtůšku, která jde camino už počtvrté a nasáváte od ní moudrost světa, a strach ze štěnic. Nakonec od ní dostanete telefon a příslib, že až přijedete do Austrálie, máte kde složit hlavu. Kdyby mohla, určitě by nám upekla i buchty. Oproti jejím 600 km z Lisabonu v sandálech jsme s těmi našimi 260 km a polovičním věkem totální másla. Kéž bych byla jednou jako ona.
Denně jsme ušly kolem 30 km. Na začátku se zdálo těch 260 neuvěřitelně vzdálených. A s jejich ubýváním rostlo nadšení, že se cíl blíží. Jakmile se ale začal blížit nebezpečně moc, objevilo se zase zklamání, že celé to dobrodružství jednou skončí. Ale i zvědavost, jaké to je, dojít do cíle a stanout před katedrálou. Poslední kilometry byly veselé. Počasí se střídalo jak vlaštovky na drátě a nám to bylo už úplně jedno. Stejně jako to, že jsme ke katedrále došly zdlouhavou oklikou. Protože najednou tam byla. V celé své kráse. A my taky. Byl to neskutečně blažený pocit malého velkého vítězství doprovázený smutkem z toho, že pomalu a jistě končí.
Camino přináší spoustu těžkých ale krásných chvil, únavu, vyčerpání, hlad, smutek i stesk, ale hlavně smích a radost. Uvědomíte si, jak dokonalé je lidské tělo. Jak vděční mu máme být. Že když něco bolí, má to svůj důvod, a většinou si za to můžeme sami. Třeba i špatně zvoleným obutím. To ovšem není můj případ, jít v barefootech byl naprosto skvělý nápad.
Jestli bych šla znovu? Jasně, klidně hned zítra!
Pouť Camino de Santiago šel také fotograf, dobrodruh a průvodce za polární září, Marek Rybář. Celých 110 km pohodlně zdolal v modelu XERO SHOES HFS.
Podívejte se na jeho video z cesty:
V jakých botách na dálkovou túru vyrazit?
Co by vás k tématu ještě mohlo zajímat?
Text a fotky: Eva Holíková
Kč - CZ
English
